Blíží se konec prázdnin a já si je pořádně ani neužil. Kamarád Ivan se zrovna vrátil z měsíčního výletu po jižní Korei a já chtěl podobně udělat něco, co jsem ještě neudělal. Už jsem nějaký čas přemýšlel nad stopem po Evropě, ale na to nemám koule (a asi i peníze). Tak něco menšího a někam blíž. Abychom tomu dali nějaký závěr rozhodli jsme se najít nějaký koncert, který by byl naším cílem. Padl nám do oka jednodenní festival Rock in Summer ve Varšavě, kde vystupovali naši velcí oblíbenci Tides From Nebula a pro mě navíc ikona Deftones. To jsme ještě nevěděli jak je stop v tomto století těžký. Nebo jen možná nejsme tak zkušení, ale jak nejlíp sbírat zkušenosti než na ostro a učením se z chyb.
Příprava byla velká, Ivan dokonce říká, že takhle se nepřipravoval ani na měsíc do Koree. Já ale radši nenechal nic náhodě. Dali jsme si do koncertu tři dny rezervu (původní návrh byl jeden den, pak dva, ještě že jsme si to rozmysleli) a tedy v sobotu ráno vyjeli z Florence busem do Náchoda. Nechtěl jsem stopovat hned z Prahy, i když by to možná bylo lepší, přeci jen směrem na Hradec Králové jede hodně lidí. Nicméně jsem se chtěl ten den ještě někam dostat na jistotu a stopovat pořádně až od hranic.
V náchodě jsme byli ve dvanáct. V místním obchoďáku jsme nakoupili zásoby (mapu, polívky, sušenky, vodu, chleba apod.) a vyrazili směr hraniční přechod. Po cestě jsme měli první kontakt s domorodkyní mluvící rusky. Po velice krátké a výživné konverzaci ani jedna strana nejspíš nevěděla o co šlo – jestli ona věděla, že se jí ptáme, kudy jít, nebo se ptala ona nás, kde je Kudowa-Zdrój (městečko za hranicí). No nic. Šli jsme podle značek na Wroclaw.
Po chvíli jsme došli na přechod, který by jsme bývali nepoznali bez euro-značky „Polska“. První foto – přecházíme hranice, přesně ve 13:20. Našli jsme hned náš první spot na stop, auta projížděla pro polorozbité dlážděné silnici docela pomalu hned vedle prázdného parkovacího pruhu pro kamiony – perfektní pro zastavení. Kreslíme naši první stopařku velkými „WR“.
Přechod do Polska
Po hodině bezvýsledného stání nám poradil procházející mladý polský pár kde a kam stopovat, zřejmě zarkovní frúdi. Česko-polská konverzace nedělala nikomu větší problémy – droga (silnice, což jsem si zjistil než jsme vyrazili) a dvojité vé vyslovují „vu“. Ok. Takže dalším krokem bylo opustit od „WR“ a stopovat do „DKL“, které se velice často objevovalo na SPZ-kách aut – do Kłodzka.
Po nějakých pár minutách mého stopování zastavila malá dodávka a z okénka spolujezdce vykoukl dosti opálený, plešatý a myslím i křivozubý pán v nějakých 50 letech. Docela jsem se lekl, ale řidič vypadal o dost slušněji. Komunikujeme skrz okénko, kam jedou. Prý nás vezmou směr DKL asi 7 km. Super! Aspoň se někam posuneme. To jsme ještě nevěděli, že to bude veliká chyba.
Vlezeme dozadu na podlahu, kde leží nějaká dělnická nářadí, na bezpečnostní pásy zapomeňte. Jedeme. Opálenec se nás ptá zdali jsme Slováci nebo Češi. Když mu řekneme, že Češi, začíná něco jako chvála našeho národa, po chvíli luštění jeho výroků, zaznamenáváme jména jako Nohavica a The Plastic People of the Universe. Za moment už nám ukazuje láhev absinthu, kterou u nás koupil a ukazuje palec na znamení, že je to prostě všechno hrozně super. Mladší řidič byl v celku klidný a po nějaké chvíli použil něco, o čem jsem četl, že je v Polsku naprosto běžné a pro ostatní vcelku nezvyklé – civilní rádio. Skoro každé auto je jím vybavené, hlásí si dopravní situaci, pozice polišů a také někdy informují ostatní o „dvóch czeskich chlopákow“ (mě to teda spíš znělo jako hlupákow).
Pivínko
Zastavili jsme u odbočky na vesnici Lewin Kłodzki, všichni jsme vystoupili a řidiči si otevřeli Krušovice. Poděkovali jsme a rozloučili se. Jenže! Odtud byl stop nemožný, auta jela velice rychle (tak 80 km/h) a nebylo skoro kde zastavit. Špatný, špatný. Chvíli to zkoušíme, bez úspěchu. Bereme svý švestky a jdeme pěšky po silnici kolem vesnice. Přesně po jednom kilometru chůze jsem se rozhodl zeptat paní, která právě zastavila na příjezdové cestě k jednomu domu, zda jdeme dobře a jak je to do Kłodzka daleko. Odpověď opravdu nepotěšila – cca 30 km (používejte tu mapu!). Tak pěšmo to opravdu nepůjde. Další zoufalý pokus o stop těch málo aut jedoucích z vesnice, jinde se prostě nedalo. Vzdáváme to, procházíme středem vesnice zpět na místo, kde nás Krušovice vysadily. Dokonce se vracíme ještě o nějaký kilometr zpátky před toto místo v domnění, že tam bude nějaký spot. A byl. Místní przystanek autobusowy k zastavení ujde, ale auta jezdí stejně rychle. Po další hodině to vzdáváme. Koukáme na jízdní řád busu a v 18:25 vyrážíme potupně až do Kłodzka.
Když jsme se vzbudili (po 6. hodině)
Tam jsme okoukli zdejší tvrz, zavítali do zdejší restaurace a dali si naše první zdejší piwo Tyskii. Velmi chutné. Kousek za vesnicí stavíme za tmy na poli za rozestavěným rodinným domkem stan a jdeme spát. Ještě před usnutím nás navštíví nějaký člověk, zvíře nebo mimozemšťan, který „prošel“ kousek od stanu, z čehož jsme byli totálně posraný, protože jsme nevěděli, kdo by se mohl procházet po poli s dvoumetrovou trávou v jedenáct v noci. Ale přeci jen pak usneme. Ivan mě ještě pak v noci budí z mého hrůzného sna, v kterém někdo nožem trhá stan na kusy. Ok. Ráno se budíme, balíme a jdeme stopovat.
Po dlouhém chození městem tam a zpět (furt jsme se nemohli rozhodnout zda jet na Wroclaw nebo na Katowice) jsme dali na radu webu hitchwiki.org, který doporučoval jako dobrý spot autobusovou zastávku severně směr Wroclaw. Auta opět jezdí celkem rychle, zastávka je krátká, Ivan je proti a stop už totálně vzdal. Já ne, jel jsem do Polska stopovat. Vzal jsem stopařku a hurá se vztyčeným palcem před zastávku. K mému (i Ivanovu) velkému překvapení nám zastavil starší pár během asi 10 minut! V mžiku bereme všechny naše věci pohozené na zastávce a utíkáme k autu. Prý nás vezmou až do Wroclawi! Paráda!
Po nějaké té hodince a půl dorážíme na Wroclawské nákupní centrum, takový Černý most, jižně od města, do centra to ale bylo ještě daleko. Tam nás vyhazují, což nebylo úplně nejlepší, stop byl nemožný. Naštěstí tam byl bezplatný bus až do centra na autobusové nádraží.
Tím v zásadě celý stop po Polsku končí. Všechny další cesty, včetně té zpět do Prahy, jsme uskutečnili busem. Velká škoda. Ale alespoň něco. V zásadě to dopadlo podobně, jak jsme si to představovali – že nám nikdo nezastaví a že stejně budeme jezdit vlakem nebo busem. Stále více mi přijde, že toto století už na stopování zapomnělo. Zrovna v Polsku, kde by měli všichni věřící pomáhat bližním svým! Možná jsme měli jen špatnou karmu a se stopem to tak špatné není. Uvidíme, možná příště.