Nejdřív ze všeho jsem ale musel nějaký nový typ mobilu vybrat. HTC mi přišly trochu drahé a nebo se mi nelíbily napohled. Nokii jsem už nechtěl. Nějakou dobu jsem pokukoval po Samsung Nexus S, přečetl jsem si o něm asi dvě recenze a vypadalo to, že už mě nic nepřesvědčí přesunout se k něčemu jinému.

A tak o Štědrém dnu rozbaluji malou elegantní krabičku, s názvy Nexus S a Google po stranách. Paráda. Mobil od Googlu s čistým Androidem bez hovadin od HTC a jemu podobných. Pomačkávám celý Štědrý večer až jdu nakonec spát ve tři hodiny ráno.

To jsem ještě netušil, jak může být přechod od hloupého telefonu ke smartphonu třeskutý. Nejdřív jsem si musel dát hned facku, že jsem si nepřečetl více recenzí. Dvě totiž opravdu nestačily – chválily mobil jako jeden z nejlepších, dokonce se teď objevil na první pozici co by nejlépe hodnocený smartphone s Androidem.
Já mám ale pár výhrad. První je, že telefon nemá žádnou notifikační LEDku. Přijde vám SMS nebo email a pokud upozornění neslyšíte, nemáte šanci se o tom dozvědět dříve než mobil opět nezapnete. To je velice smutné. Naštěstí (jako na všechno) existuje aplikace, která v případě upozornění zobrazí na černém pozadí malé decentní ikonky (obálka v případě nového emailu, apod.), které se každých pár okamžiků přesunou, aby zachytily vaši pozornost. Spolu s tím svítí i navigační tlačítka, takže si dokážete všimnout velmi rychle, že se něco stalo. Horší je, že to trochu ujídá baterku, ale protože jako správná Android aplikace má hromadu možných nastavení, včetně vypnutí po nějaké době nepřečtení notifikací, dá se to hezky vychytat.

Další věc je naprosto zmrvený kompas. Zjistil jsem to, když jsem jen tak zkoušel aplikaci Google Sky Map. Otáčel jsem se na židli a pokoušel jsem se dívat na hvězdy a planety kolem (asi jsem při tom vypadal velice vtipně), ale otáčení noční oblohy bylo trhané a dokonce přeskakovalo z jihu na sever a ze shora dolů, i když jsem mobilem pohyboval plynule. Google odpověděl mnoha odkazy na podobný problém s Nexus S, ale řešení žádné. A to ještě jsem nezkoušel navigaci, takže doufám, že pak neskončím někde v pangejtu.

Ještě před koupí mi kamarád říkal, že se bojí akorát dotykových navigačních tlačítek. Já na to, že to snad nebude tak hrozné. Ze začátku ale bylo hodně. Každou chvíli, když jsem chtěl někomu telefon podat nebo ho otočit na délku, omylem jsem šmátl na jedno z tlačítek, nejlépe na tlačítko zpět, a už mi syčela pára z uší.

Do teď se to týkalo hardwarových chyb, nyní se dostávám k softwarovým. Myslel jsem si, že Android je dospělý systém hodný sdílet stejnou příčku na výsluní spolu s iOS. Ale opak je pravdou. Může být sice open-source jak chce, ale to nenahradí neskutečně špatný user experience. Aplikace padají, launcher se každou chvíli zasekl tak, že jsem musel mobil restartovat. Dokonce se mi jednou sám vypnul (a to se zrovna nabíjel!) v době, kdy jsem po něm chtěl jednoduchou věc: vzbudit mě budíkem, abych stihl dojít na zkoušku na VŠ. Místo toho jsem se probudil sám leknutím, že jsem zaspal. Telefon nereagoval na žádné tlačítko a tak nezbylo než vyndat baterku. Pak jsem ho zase zapnul, budík byl nastaven, baterka na 100 %… Štěstí bylo, že zkouška byla v poledne, takže jsem se vzbudil ještě v čas. Od té doby se to ale, ťuk ťuk, naštěstí nestalo.

Jenže kam přejít? iOS mi nedává takovou volnost, kterou bych si přál, a WP7 je na tom podobně (teď ještě nadiktují Seznam.cz jako náhradu za špatný český Bing…). Telefon si zatím nechám a uvidím. Nicméně od Androidu, i když mě někdy značně sere, asi nebudu mít sílu odejít. Vyměnit takové možnosti a svobodu za sice fungující ale nenastavitelné diktátory je jako šlápnout z bláta do louže.
Jedinou mou záchranou bude asi MIUI ROM, který se už nějakou dobu chystám flešnout.

Příprava byla velká, Ivan dokonce říká, že takhle se nepřipravoval ani na měsíc do Koree. Já ale radši nenechal nic náhodě. Dali jsme si do koncertu tři dny rezervu (původní návrh byl jeden den, pak dva, ještě že jsme si to rozmysleli) a tedy v sobotu ráno vyjeli z Florence busem do Náchoda. Nechtěl jsem stopovat hned z Prahy, i když by to možná bylo lepší, přeci jen směrem na Hradec Králové jede hodně lidí. Nicméně jsem se chtěl ten den ještě někam dostat na jistotu a stopovat pořádně až od hranic.

V náchodě jsme byli ve dvanáct. V místním obchoďáku jsme nakoupili zásoby (mapu, polívky, sušenky, vodu, chleba apod.) a vyrazili směr hraniční přechod. Po cestě jsme měli první kontakt s domorodkyní mluvící rusky. Po velice krátké a výživné konverzaci ani jedna strana nejspíš nevěděla o co šlo – jestli ona věděla, že se jí ptáme, kudy jít, nebo se ptala ona nás, kde je Kudowa-Zdrój (městečko za hranicí). No nic. Šli jsme podle značek na Wroclaw.

Po chvíli jsme došli na přechod, který by jsme bývali nepoznali bez euro-značky „Polska“. První foto – přecházíme hranice, přesně ve 13:20. Našli jsme hned náš první spot na stop, auta projížděla pro polorozbité dlážděné silnici docela pomalu hned vedle prázdného parkovacího pruhu pro kamiony – perfektní pro zastavení. Kreslíme naši první stopařku velkými „WR“.

Přechod do Polska

Po hodině bezvýsledného stání nám poradil procházející mladý polský pár kde a kam stopovat, zřejmě zarkovní frúdi. Česko-polská konverzace nedělala nikomu větší problémy – droga (silnice, což jsem si zjistil než jsme vyrazili) a dvojité vé vyslovují „vu“. Ok. Takže dalším krokem bylo opustit od „WR“ a stopovat do „DKL“, které se velice často objevovalo na SPZ-kách aut – do Kłodzka.

Po nějakých pár minutách mého stopování zastavila malá dodávka a z okénka spolujezdce vykoukl dosti opálený, plešatý a myslím i křivozubý pán v nějakých 50 letech. Docela jsem se lekl, ale řidič vypadal o dost slušněji. Komunikujeme skrz okénko, kam jedou. Prý nás vezmou směr DKL asi 7 km. Super! Aspoň se někam posuneme. To jsme ještě nevěděli, že to bude veliká chyba.

Vlezeme dozadu na podlahu, kde leží nějaká dělnická nářadí, na bezpečnostní pásy zapomeňte. Jedeme. Opálenec se nás ptá zdali jsme Slováci nebo Češi. Když mu řekneme, že Češi, začíná něco jako chvála našeho národa, po chvíli luštění jeho výroků, zaznamenáváme jména jako Nohavica a The Plastic People of the Universe. Za moment už nám ukazuje láhev absinthu, kterou u nás koupil a ukazuje palec na znamení, že je to prostě všechno hrozně super. Mladší řidič byl v celku klidný a po nějaké chvíli použil něco, o čem jsem četl, že je v Polsku naprosto běžné a pro ostatní vcelku nezvyklé – civilní rádio. Skoro každé auto je jím vybavené, hlásí si dopravní situaci, pozice polišů a také někdy informují ostatní o „dvóch czeskich chlopákow“ (mě to teda spíš znělo jako hlupákow).

Pivínko

Zastavili jsme u odbočky na vesnici Lewin Kłodzki, všichni jsme vystoupili a řidiči si otevřeli Krušovice. Poděkovali jsme a rozloučili se. Jenže! Odtud byl stop nemožný, auta jela velice rychle (tak 80 km/h) a nebylo skoro kde zastavit. Špatný, špatný. Chvíli to zkoušíme, bez úspěchu. Bereme svý švestky a jdeme pěšky po silnici kolem vesnice. Přesně po jednom kilometru chůze jsem se rozhodl zeptat paní, která právě zastavila na příjezdové cestě k jednomu domu, zda jdeme dobře a jak je to do Kłodzka daleko. Odpověď opravdu nepotěšila – cca 30 km (používejte tu mapu!). Tak pěšmo to opravdu nepůjde. Další zoufalý pokus o stop těch málo aut jedoucích z vesnice, jinde se prostě nedalo. Vzdáváme to, procházíme středem vesnice zpět na místo, kde nás Krušovice vysadily. Dokonce se vracíme ještě o nějaký kilometr zpátky před toto místo v domnění, že tam bude nějaký spot. A byl. Místní przystanek autobusowy k zastavení ujde, ale auta jezdí stejně rychle. Po další hodině to vzdáváme. Koukáme na jízdní řád busu a v 18:25 vyrážíme potupně až do Kłodzka.

Když jsme se vzbudili (po 6. hodině)

Tam jsme okoukli zdejší tvrz, zavítali do zdejší restaurace a dali si naše první zdejší piwo Tyskii. Velmi chutné. Kousek za vesnicí stavíme za tmy na poli za rozestavěným rodinným domkem stan a jdeme spát. Ještě před usnutím nás navštíví nějaký člověk, zvíře nebo mimozemšťan, který „prošel“ kousek od stanu, z čehož jsme byli totálně posraný, protože jsme nevěděli, kdo by se mohl procházet po poli s dvoumetrovou trávou v jedenáct v noci. Ale přeci jen pak usneme. Ivan mě ještě pak v noci budí z mého hrůzného sna, v kterém někdo nožem trhá stan na kusy. Ok. Ráno se budíme, balíme a jdeme stopovat.

Po dlouhém chození městem tam a zpět (furt jsme se nemohli rozhodnout zda jet na Wroclaw nebo na Katowice) jsme dali na radu webu hitchwiki.org, který doporučoval jako dobrý spot autobusovou zastávku severně směr Wroclaw. Auta opět jezdí celkem rychle, zastávka je krátká, Ivan je proti a stop už totálně vzdal. Já ne, jel jsem do Polska stopovat. Vzal jsem stopařku a hurá se vztyčeným palcem před zastávku. K mému (i Ivanovu) velkému překvapení nám zastavil starší pár během asi 10 minut! V mžiku bereme všechny naše věci pohozené na zastávce a utíkáme k autu. Prý nás vezmou až do Wroclawi! Paráda!

Po nějaké té hodince a půl dorážíme na Wroclawské nákupní centrum, takový Černý most, jižně od města, do centra to ale bylo ještě daleko. Tam nás vyhazují, což nebylo úplně nejlepší, stop byl nemožný. Naštěstí tam byl bezplatný bus až do centra na autobusové nádraží.

Tím v zásadě celý stop po Polsku končí. Všechny další cesty, včetně té zpět do Prahy, jsme uskutečnili busem. Velká škoda. Ale alespoň něco. V zásadě to dopadlo podobně, jak jsme si to představovali – že nám nikdo nezastaví a že stejně budeme jezdit vlakem nebo busem. Stále více mi přijde, že toto století už na stopování zapomnělo. Zrovna v Polsku, kde by měli všichni věřící pomáhat bližním svým! Možná jsme měli jen špatnou karmu a se stopem to tak špatné není. Uvidíme, možná příště.

Tak si opět zrekapitulujeme předměty:

Logika

Těžko to popsat. Hromada věcí, které by měly hrozně logické, ale já se v nich někdy dost ztrácel, hlavně díky cvičením, které byly jednou za 2 týdny. V nich se toho moc nestíhalo a všechno bylo šité rychlou jehlou. Jediným plusem byl pal Bohata, který je skvělý učitel a pevně doufám, že ho budu mít na Lineární algebru, kterou si musím zopakovat. Test uprostřed semestru nebyl a tak mě to nijak nedonutilo učit, což byla (samozřejmě moje) chyba. Nakonec jsem tomu dal perné 3 až 4 dny učení o zkouškovém, kdy jsem se naučil pár témat za 40 bodů z minimálních 50ti. Pro ty zbylé body jsem doufal v zázrak… nebo alespoň ve štěstí. Důležité je vše co nejvíc komentovat, hlavně postup řešení. Nejsou komentáře – minusové body. A štěstí se nakonec objevilo v jedné otázce z teorie – definice bijekce. Na to, že jsem neměl ani čárku u kombinatoriky (tu jsem nikdy nedokázal vstřebat) a pár dalších mezer tam ještě určitě bylo, jsem si odnesl 56 bodů (6 bodů nad hranicí), tedy za E.

Pravděpodobnost a statistika

Asi netřeba více popisovat. Další jednou-za-dva-týdny předmět, což se také projevilo v mé připravenosti. Opět bez testu v semestru, moje lenost se to učit a navíc byly přednášky od 7:30, většinu z nich jsem prospal. Takže to opět zbylo na zkouškový. Dal jsem tomu zhruba 4 až 5 dní a učil se hlavně ze starých písemek. K mému údivu jsem dostal asi 64 bodů, tedy za D. Paní Staňková Helisová mě ještě přemlouvala na opravu pár blbostí a tím si to vylepšit na C, ale už jsem to chtěl mít z krku.

Objektové modelování

Další prosévací předmět, tentokrát ale hodný jména programu STM. Programování v jazyce Java s důrazem na objektově orientované programování, dědičnost, skládání, řešení problémů pomocí návrhových vzorů. Paráda! Tento předmět mě velice bavil, naučil mě za ten rok asi to nejdůležitější a poznal jsem, že i v programování jsou stále o dost větší vyšší dívčí, než jsem znal dosud. Což byl ale problém pro ostatní. Když bych si představil, že jsem minulý semestr viděl Javu poprvé a hned v dalším semestru tohle, asi bych spáchal seppuku. Ale co se dá dělat. Semestrální práce byla pro všechny stejná – jednoduchá banka s účty, posílání peněz mezi nimi, apod. Cvičící pan Macek si mě na ní dost vychutnával, protože věděl o mých schopnostech a chtěl mě dotlačit k něčemu lepšímu. Mimochodem jeden z nejlepších cvičících, co jsem zatím měl.
Bonusem předmětu byla teorie a pochopení Featherweight Javy, což je jen teoretický programovací jazyk, založený na velmi omezené Javě. Nejsou tam primitivní datové typy, jen objekty. Všechno si musíte naprogramovat (dokonce i čísla), metody mají v těle pouze jediný řádek a to return něco. Člověk nad tím musí přemýšlet mnohonásobně víc. Až se divím, že jsme dokázali stvořit přirozená čísla a operace mezi nimi, boolovské hodnoty a dokonce seznamy. Jazyk tedy k ničemu, ale jinak vcelku zajímavé propojení matematiky a programování. Po písemné části – OOP, návrhové vzory – a ústní části – principy Featherweight Javy – jsem si odnesl A.

Programování v jazyce Java

Pokračování Algoritmizace z prvního semestru. Šlo o prohloubení našeho povědomí zejména okolo Java API, tedy práce s kolekcemi, IO, soubory, vlákny, sítí, GUI, atd. Jako semestrální práci jsem si vymyslel odlehčený Flight Control. Pak po cca 3 hodinách procházení slajdů dopadla zkouška za A.

Struktura a architektura počítačů

Pokračování předmětu Úvod do operačních systémů. Základy ohledně aspektů na nejnižší úrovni OS se nafoukly do širších souvislostí s hardwarem a fungováním počítače obecně. Člověk dostal představu, co všechno počítač dělá, když jen sčítá blbá dvě čísla. Teoretická část se týkala práce CPU, ALU, pamětí, praktická potom v návrhu kombinačních obvodů autonomních automatů a programování 8-bitového mikrokontroleru v Assembleru (jajks!). Díky dostatečnému počtu bodů ze semestru (získávaly se za 4 práce v laboratořích) mi stačilo jít na ústní, kde jsem dostal dvě otázky: nezodpovím-li ani jednu – C, zodpovím-li jednu – B a když dám obě, tak A. Opět jsem měl veliké štěstí na otázky, první byla fungování systému přerušení IRQ a druhá stavový registr PSW. Odhopsal jsem šťasten s A.

Technické vyjadřování

Vcelku zbytečný předmět. Šlo o správné psaní dokumentů, návrh posteru, přednášení prezentace a podobně. Na přednáškách jsem byl zřídka a když už, tak jsem chodil jen na paní Pinkovou, která měla co říct a její vystupování bylo velmi přátelské. Na cvikách jsme si akorát vybrali nějaké téma a v průběhu semestru jsme museli udělat na toto téma rešerši (aneb nauka o vyhledávání na Googlu, věc k ničemu), poster (technický plakát) a nakonec odprezentovat na pár slajdech, co jsme se dozvěděli a zpracovali. Z toho všeho byly body, které mě dostaly na známku B.

Semestr byl o něco těžší, ale paradoxně dopadl dost dobře. Zkoušky jsem měl během 3 týdnů hotové všechny. A nyní mě čeká, myslím zasloužilý, odpočinek o prodloužených prázdninách.

První semestr vcelku ušel, člověk se tak nějak rozkoukával, jak to vlastně na té prestižní vysoké škole funguje. Vzpomínáte jak učitelé na střední říkávali „Takhle se s váma na vysoké mazat nebudou..“? Kdyby byla nějaká nejvyšší škola, asi by to podobné říkali i na té vysoké, prakticky se nic nezměnilo.

Změnil jsem se spíš já. Nebo alespoň můj přístup. Na střední jsme na všechno kašlali, prošli jsme jenom díky důmyslným tahákům a ukecávkám a učit jsme se museli jen možná na ústní zkoušení, které bylo jednou za uherský rok. Naprosto proflákané čtyři roky, jen abychom dostali nějaký papír s nápisem Maturitní vysvědčení. Na vysoké jsem ale obrátil o 180° a začal jsem se učit opravdu fest. Nešlo mi vůbec o známky, ale o to, abych prošel, což flákáním, na rozdíl od střední, není možné. Což je jaksi v rozporu se zesměšněním citace výše, můj pocit ale vždy byl, že na vysoké to bude hrozně naškrobené a pane magistře sem a paní docentko tam, opak je pravdou. Nicméně náročnost je úplně jinde. Zaměřil bych se teď na jednotlivé předměty, které jsem měl tu čest absolvovat. Začněme od těch horších.

Matematická analýza

Pro někoho docela hnus, ale mě to až tak nepálilo, vše totiž do sebe hezky zapadalo a naučit se pár receptů, jak co dělat, nebylo těžké. O co šlo? Prakticky jenom o funkce, tedy vše o funkcích – spojitost, limity, konvergence, atd. Dále pak to, co jsme dělali už na střední, tedy derivace a integrály (tedy opět stačí nazpaměť pár pravidel). Dostal jsem trochu lepší představu o matematice jako takové. Díky panu Habalovi, přednášejícímu, který to dokázal podat skvělým a vtipným způsobem, a také díky paní Hyánkové, cvičící, která sice dávala strašnou nálož úkolů, ale ty mě zase perfektně procvičily. Nakonec jsem měl nejvíce bodů z písemky v semestru a také u zkoušky jsem byl nejlepší ve skupině, odkud jsem si odnesl C. // tady se nějak moc vychloubám, co? //

Lineární algebra

Takzvaný předmět Síto, na kterém vyletěla hromada lidí – tak si FEL kompenzuje neexistující přijímací zkoušky. Je to předmět k ničemu a o ničem na n-tou (doslova). Přednášky vede pan Olšák, který je podle ohlasů na internetu velice rozporuplnou osobou, pro mě je ale zklamáním – nudné přednášky plné nesmyslů na tabuli. No nikdo není dokonalý a proto si já tento předmět zopakuji druhý ročník.

Algoritmizace

Konečně něco smysluplnějšího. Programování v Javě, ale probírali jsme jen základy, k objektům a třídám jsme se dostali až na konci semestru. Moje první semestrální práce v životě a to naprogramovat (de)šifrování souboru pomocí Playfair šifry. Celkově zívačka, zkouška za B.

Elektrotechnika pro informatiky

Vzpomínka na střední školu. Ale bylo to o něco těžší, celý semestr jsem moc netušil, co se děje, peklem byly průběhy napětí a proudu a podobné nesmysly. Pak stačila prezentace na vybrané téma (moje technologie LCD displejů). Ale na zkoušku jsem se na to drtil otázku za otázkou, prakticky nazpaměť a s různými mnemotechnickými pomůckami a dopadl jsem dokonce za A (!) – ale jen proto, že jsem měl docela dost bodů ze semestru (i ten test v semestru se mi povedl).

Úvod do operačních systémů

Nebylo to nic jiného než bashové příkazy z unixového prostředí a pár základních věcí ohledně operačního systému na nejnižší úrovni. S dostatkem bodů ze semestru jsem nemusel ani na zkoušku a odnesl si C.

To byl tedy první semestr. Až na lineární algebru úspěšný. Moje první zkouškové období a tak, prostě spousta nových věcí, nových kamarádů a mnoho potlačených párků z buffetu.

QBY IYCFJNMR MJMY NRLIJ, BYNMGSH YB SGN VYCPGSQJ BY VFJN. DHCMH SG NMIGSQJ MRSOJIF.ZYT / HMZXVNUFJ G BYCPRMH NH BGFNR RSLYITGZH. NMGZR, QBOC VYMYT CGBGMH BY LYITJFGIH NPJU HTGRF G VYZQGMH SG CVIGPJ.

Protože jsem v prvním semestru na programování dělal semestrální práci pro (de)šifrování textu pomocí Playfair šifry, tak mi to samozřejmě nedalo. Problém byl heslo (klíč), které jsem musel tipnout. Napadly mě hned ty jasné – zivecz, google, googleplus, apod. Ale bez úspěchu.
Pak jsem našel dobrou stránku, kde všechny známé šifry byly hezky JavaScriptové, tak jsem jich pár zkusil. Ale také nic.

Už jsem se na to chtěl vykašlat, pročítal jsem komentáře na FB a tu živáci uvedli malou nápovědu – kámasútra. Zajímavé. To bych nebyl už tak zdegenerovaný, abych automaticky nenapsal do vyhledávače ‘šifra kámasútra’. A hle hned první odkaz na wikipedii, kde se píše, že kámasútra používala substituční šifru, tedy jednoduché proházení písmen – A bude třeba H, B třeba U, atd.

Odtud už to šlo celkem rychle. Po rychlém přelítnutí šifry mně zaujaly písmena MRSOJIF.ZYT, což vypadá jako adresa nějakého webu. Google.com tam ale nepasuje, nicméně .ZYT musí být jednoznačně nejpoužívanější TLD na světě .com. To máme první 3 písmena – Z=C, Y=O, T=M.

Jsem od přírody líný jako prase a tak abych si to co nejvíc usnadnil, napsal jsem v Javě malý prográmek, který mi šifru přeloží podle zadaných substitucí. Zpočátku vypadal takto:

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18

public class Cipher {
 
	public static void main(String[] args) {
		String s = "QBY IYCFJNMR MJMY NRLIJ, BYNMGSH YB SGN VYCPGSQJ BY VFJN. DHCMH SG NMIGSQJ MRSOJIF.ZYT / HMZXVNUFJ G BYCPRMH NH BGFNR RSLYITGZH. NMGZR, QBOC VYMYT CGBGMH BY LYITJFGIH NPJU HTGRF G VYZQGMH SG CVIGPJ.";
		for(char c : s.toCharArray()) {
			System.out.print(getChar(c));
		}
	}
 
	static char getChar(char c) {
		switch(c) {
			case 'Z':	return 'c';
			case 'Y':	return 'o';
			case 'T':	return 'm';
			default:	return c;
		}
	}
}

Po spuštění se do konzole vypsalo:
QBo IoCFJNMR MJMo NRLIJ, BoNMGSH oB SGN VoCPGSQJ Bo VFJN. DHCMH SG NMIGSQJ MRSOJIF.com / HMcXVNUFJ G BoCPRMH NH BGFNR RSLoImGcH. NMGcR, QBOC VoMom CGBGMH Bo LoImJFGIH NPJU HmGRF G VocQGMH SG CVIGPJ.

Hm, co s tím teď? U prvního slova mi hned v hlavě vyskočí slovo kdo, tedy Q=K a B=D. Kdo je přeci velmi dobré slovo pro začátek věty. Když toto teď píšu, tak mě napadá ještě pro, které by také šlo, ale naštěstí to není správně. Přidal jsem tedy tyto substituce do programu a další výsledek byl:

kdo IoCFJNMR MJMo NRLIJ, doNMGSH od SGN VoCPGSkJ do VFJN. DHCMH SG NMIGSkJ MRSOJIF.com / HMcXVNUFJ G doCPRMH NH dGFNR RSLoImGcH. NMGcR, kdOC VoMom CGdGMH do LoImJFGIH NPJU HmGRF G VockGMH SG CVIGPJ.

Vyskočily předložky od a do. To není špatné. Za předložkou od následuje 3-písmenné slovo, co by se tam tak hodilo? Hm, co takhle nás? Pozvánku přece od nich dostanu. Ale jo, zkusím to – S=N, G=A, N=S. Aktualizace kódu a výsledek:

kdo IoCFJsMR MJMo sRLIJ, dosManH od nas VoCPankJ do VFJs. DHCMH na sMIankJ MRnOJIF.com / HMcXVsUFJ a doCPRMH sH daFsR RnLoImacH. sMacR, kdOC VoMom CadaMH do LoImJFaIH sPJU HmaRF a VockaMH na CVIaPJ.

Tady už se rýsuje více slov – dosManH=dostane, VoCPanJ=pozvanku, kdOC=kdyz. Opět úprava programu a poté zase pár uhodnutých písmen a šifra jest dešifrována:

kdo rozlusti tuto sifru, dostane od nas pozvanku do plus. bezte na stranku tinyurl.com / etcXpsjlu a dozvite se dalsi informace. staci, kdyz potom zadate do formulare svuj email a pockate na zpravu.

Jenže nám zbývá jedno záludné písmenko – X. Těžko ho uhodnu, když není v nějakém slově, takže brute-force metoda je jasná volba. Zbylo jen pár písmen abecedy, které ve zprávě nejsou. Postupným zadáváním do prohlížeče mi vyskakovaly samé 404, až na úplně předposlední možné písmeno – W, kluci z živě.cz jsou teda pěkný zloduši

Nejlepší bylo, že jsem pozvánku sice obdržel, ale i tak jsem se do Google+ nedostal, ale časem by se to snad mělo zase otevřít.

Poznámka na konec: divím se, že jsem se vůbec do něčeho takového pustil, ale nadměrný dostatek volného času udělá své.